Foto oddílu Karate Příbram




NÁBOR NOVÝCH ČLENŮ

PROBĚHL 14.9.2017



Jak jste se dozvěděli o našem náboru ?889 hlasů (19.9%)958 hlasů (21.4%)878 hlasů (19.7%)812 hlasů (18.2%)929 hlasů (20.8%)
Celkem hlasů: 4467

Historie Karate

Pokud bychom chtěli hovořit o historii bojových umění, je nutné stanovit určité hranice, vymezit si podle nějakých kritérií z tohoto velmi obsáhlého tématu určitou oblast zájmu. Prvním z těchto kritérií je kritérium zeměpisné, protože bez stanovení tohoto kritéria bychom mohli stejně dobře hovořit o nálezech fresek v egyptských pyramidách (zhotovených 2400 let př. n. l.), a nebo o bojovém umění Jihoamerických indiánů. Druhým je kritérium časové. Ve své práci se tedy budu věnovat ostrovu zvaném OKINAWA, a to od 14. století až do současnosti.

10.07.2012

Historické souvislosti
Jméno “Okinawa” znamená doslova “rosa v otevřeném moři”. Úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce ostrovů (Ryu-kyu), který se rozprostírá na severu od Japonska až skoro k Číně na jihu. Řetězec ostrovů se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 stále obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního karate, je hlavním ostrovem řetězce ostrovů Ryu-kyu v Pacifiku. Obyvatelé Okinawy jsou pro historiky etnologickým tajemstvím. Mnohé poukazuje na to, že první obyvatelé ostrova byli lidé, kteří přežili ztroskotání lodí. Potom přišli údajně přistěhovalci z jihu Japonska, kteří si vzali s sebou předměty do domácnosti, domácí zvířata, nářadí a také kulturní předměty. Protože dnešní Okinawané jsou míšenci z různých národních ras, věří se, že k těmto dřívějším přistěhovalcům patřili Malayové, Mongolové a japonští Ainu (původní obyvatelé Japonska, dnes izolovaný národ na severu ostrova Hokkaido). Okinawská kultura má nejblíže ke kultuře japonské, docházelo zde však díky kontaktům s pevninou k velmi silným vlivům z jihovýchodní Asie.

Vlivy Číny
První kontakty s Čínou začaly během doby dynastie Sui (560-618). To se dělo z podnětu čínského císaře Yang Chien, který chtěl odhalit tajemství života a přeměnu kovu ve zlato. Za tímto účelem vyslal expedici, která měla za úkol hledat zemi “šťastných a nesmrtelných”, jež měla podle pověsti ležet někde na východě. Nato dorazili Číňané na ostrovy Ryukyu. V 7. století uznala Čína Japonsko oficiálně nezávislou politickou jednotkou. Poté vznikl čilý obchodní kontakt mezi oběma zeměmi, během něhož mnohá poselství, sestávající z kněží, vojáků a úředníků, byla prohlášena za pohřešovaná. Je jisté, že přinejmenším několik z nich dorazilo do Okinawy, a tím měli značný vliv na zdejší primitivní kulturu. V 7. a 8. století se rozmáhá čilý cestovní ruch mezi Japonskem a Okinawou. Mnozí z těchto cestovatelů byli členové japonské válečné kasty (Samurai), buddhističtí putovní kněží obratní v boji a učenci. Přicházeli také čínští mnichové a zůstávali na Okinawě. Předpokládá se, že si sem v té době našlo svou cestu Shaolin-Kung-fu, stejně jako pak různá bojová umění z Japonska. K tomu ovšem nejsou žádné konkrétní důkazy. V této době ještě na Okinawě nic neukazuje na vládu nebo vládnoucí třídu. Za prvního vládce je považován muž jménem Shunten, který se sám v roce 1287 dosadil za krále ostrova. (Podle legendy slavný japonský válečník 12. Století Taetomo a člen klanu Minamoto podlehl jednomu rivalovi v Japonsku a uprchl na Okinawu. Zde se oženil s okinawskou dívkou a narodil se jim syn, kterého pojmenovali Shunten.) Až k počátku období Ming v roce 1368 neexistuje žádný psaný materiál týkající se rozvoje bojového umění na Ryukyu. Je však jisté, že čínské bojové umění (Chuan-fa) přišlo na Okinawu mezi obdobím Sui a Ming (tedy v časovém období přibližně 800 let) a bylo místní kulturou přijato. V roce 1372 se okinawský král Sato dobrovolně podrobil Číně, čímž se zesílil její kulturní vliv. V této době existovala na Okinawě sebeobranná metoda zvaná Tode a dá se předpokládat, že byla ovlivněna čínským Chuan-fa. Ústní podání říkají, že začátkem 14. století byla všude na Okinawě cvičena umění podobná karate. Tato umění byla silně podnícena čínskými vyslanci, které posílal mingský císař Chu-Yuen-Cheang od roku 1372 v pravidelných odstupech dvou let do Okinawy. Do roku 1866 přicházely čínské delegace každý druhý rok na ostrov (i po invazi japonského klanu Satsuma roku 1609 na Okinawu). Mezi nimi se nacházelo i mnoho expertů čínského Chuan-fa. V období Ming (1368 - 1644) začalo také stálé osídlení okinawských přistěhovalců na čínské půdě (král nechal zřídit na čínské pevnině v provincii Fukien okinawské sídliště, ve kterém mohli bydlet lidé, kteří v Číně studovali nebo obchodovali). Tím zpětně přišlo mnoho čínských uměleckých děl a zvyků na ostrovy. V této době vzniklo velké uctívání čínské kultury, a také přesvědčení, že věci, které přišly z Číny, byly Okinawanům nadřazeny. Tento vliv zde trval 500 let. V roce 1429 se stala Okinawa královskou říší pod vedením krále Sho Hashi. Nový král upevnil svou moc, pozval čínské úředníky, od kterých se nechal vyučovat státním záležitostem. Jeho prvním krokem bylo zlepšení obchodních vztahů Okinawy s okolními zeměmi. Rozšíření obchodu mělo vliv i na rozvoj karate. Pádem dynastie Sho docházelo po určitou dobu k politickým nepokojům. Roku 1479 byla zřízena nová dynastie Sho a první, co nový král Sho Shin podnikl, byl zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Nařídil zabavení všech zbraní a nechal je přivézt do svého zámku. Kvůli jeho nařízení museli také všichni členové okinawské šlechty, společně se svými rodinami, žít v tehdejším hlavním městě Shuri. Tím očekával lepší kontrolu nad povstáními. Jako důsledek tohoto odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany. Ta první, známá pod jménem Tode, byla převážně rozvíjena a provozována členy šlechty. Ta druhá, známá jako Ryukyu Kobudo, byla rozvíjena většinou zemědělci a rybáři a užívala jednoduché nástroje jako účinné zbraně. Obě vznikly za přísného utajení. Mnozí historikové vidí podnět k rozvoji a zdokonalování Tode v tomto prvním zákaze zbraní na Okinawě, který byl později japonskými vládci obnoven.

Invaze Satsuma
Japonský zájem o Okinawu sahá do 12. století a částečně se zakládá na tom, že první král Okinawy, Shunten, byl japonského původu. Ovšem Japonsko začalo hrát v dějinách Okinawy roli teprve od roku 1451. Od té doby museli Okinawané platit Japoncům a Číňanům daň. Okinawa, bez vojenské opory, se podřídila požadavkům obou zemí. V roce 1609 obrátilo Japonsko poprvé vojenské ozbrojené síly proti Okinawě. Důvod pro to byl ten, že Japonsko chtělo Okinawany potrestat za to, že je nepodpořili v neúspěšné čínské válce. Invaze významného japonského rodu Satsuma tak zakončila nezávislost Okinawy i její kulturní a hospodářský rozvoj. Poté, co Okinawu obsadil rod Satsuma a podřídil si ji, dělal si nárok na nadvládu nad všemi ostrovy Ryukyu. Okinawský král byl zajat a přivezen do Japonska jako rukojmí. Obyvatelé ovšem odmítali s Japonci spolupracovat, což vedlo k tvrdému omezení jejich svobod, včetně obnovení starého zákazu nošení zbraní. Přesto docházelo k početným srážkám mezi Japonci a obyvateli ostrova. V této době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly. To mělo za následek, že se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům. Také se začalo zintenzivňovat použití různých nástrojů jako zbraní, a tím došlo i ke značnému rozmachu Kobuda. Tento rozvoj v 17. století je prvním dochovaným důkazem pro umění, které se začalo silně blížit modernímu karate. Po dvou letech od invaze se Okinawa stává definitivě vlastnictvím Satsumů a král se vrací na ostrov, kde je však pod stálou kontrolou. Vláda Satsumů věděla, že rozvoj okinawského bojového umění by mohl znamenat újmu jejich moci, proto byl každý Okinawan, který se cvičil v bojových uměních, tvrdě potrestán. Poněvadž vývoj nešlo zastavit, uvalila vláda těžké tresty na celou zemi. Obyvatelstvo bylo doslova terorizováno. To vše zvyšovalo nenávist Okinawanů vůči Satsumům. Jejich nejúčinnější zbraní byla přitom bojová umění, dovedená k absolutní dokonalosti. Ačkoliv nikdy nedošlo k organizovanému boji, docházelo v každé době a všude na ostrově k násilným rozmíškám mezi obyvateli a Satsumskými Samuraji. Bojová umění a jejich mistři zůstávali utajeni a jen blízkým příbuzným se podařilo být vyučováno mistrem. V této době byla také pozastavena práce na sepsání kroniky okinawských bojových umění (asi na 90 let) a teprve okolo roku 1700 opět zahájena. V ní byl položen základní kámen okinawského Te a Kobudo. Od roku 1724 jsou známy nové informace o dějinách okinawských bojových umění. Počáteční napětí hodně povolilo a došlo k určitému sblížení mezi Japonci a Okinawany. V té době se vytvořily 3 vedoucí školy: Shu-ri-te, Naha-te a Tomari-te. Rozvíjely se téměř ve stejné době, ovšem za různých podmínek. Styly z Shuri-te a Tomari-te se označovaly jako Shorin-ryu. První ze známých jmen mistrů je Sakugawa z Shuri, dalšími jsou Sokon Matsumura, Yasutsune Itosu, Choshin Chibana, Chotoku Kyan, Ankichi Aragaki aj. V Tomari žili Kosaku Matsumora, Peichin Oyadomari aj. Karate z města Naha se nazývalo Shorei-ryu nebo Naha-te. První známá jména byla Kanryo Higashionna a Yara, poté přišel Chojun Miyagi, který založil Goju-ryu.

Reimyo-Tode
Přísné utajení, které po staletí leželo jako neproniknutelná rouška na okinawském Tode, nastavilo závoru nejen japonským zájmům o toto bojové umění, nýbrž také širokým masám okinawského národa, který měl rovněž malý přístup k utajovaným Dojo a učitelům Tode. Od invaze Satsumů v roce 1609 až ke dni, kdy mistr Funakoshi představil okinawské karate v Japonsku (1921), byli Japonci stále připraveni nadzdvihnout roušku tajemství kolem okinawského bojového umění. Nikdy se jim to nepodařilo. Na Okinawě věděl každý o existenci tohoto umění, žádný nezasvěcený ovšem neznal praxi nebo učitele. Tode bylo buď uvnitř rodin dále předáváno nebo přenášeno jen na důvěrné přátele. Kata, srdce Tode, byly přísně utajovány a platilo za zradu ukazovat je na veřejnosti. (V roce 1905, kdy mistr Itosu zavedl okinawské bojové umění do veřejných škol Okinawy, došlo k velkému protestu jiných mistrů. Přitom použil pouze speciálně určená Kata (Pinan), které byly zamýšleny jen ke gymnastickému cvičení a udržení zdraví a bojová tajemství Tode nebyly vydány všanc.) Díky mnohým střetům mezi Satsuma-Samuraji a mistry Tode, která často končila smrtí Samurajů, věděl národ o obrovském účinku tohoto umění. Obyčejní lidé si nemohli tyto výjimečné výkony svých mistrů vysvětlit, a tak nazvali bojové umění “Reimyo-Tode” (podivuhodné čínské umění) nebo “Shimpi-Tode” (tajemné čínské umění). Tato označení, zdůvodněná národem, měla ovšem dalekosáhlé pozadí. Když jsou zkoumány dějiny karate, je možné zjistit, že veškeré dění bojového umění Okinawy mělo vždy dvě stránky: jednu představovanou směrem ven (vnější), ve které stály v popředí viditelné aspekty bojového umění zdůrazněné bojovou silou a technikou, a jednu tajnou stránku, obrácenou směrem dovnitř, která byla přístupná jen málo mistrům. V tradičních okinawských bojových uměních rozlišovali mistři svoje žáky na Soto-deshi (vnější žák) a na Uchi-deshi (vnitřní žák). Soto-deshi byli ti, kteří toužili po veřejné prezentaci a měli tělesné nadání k fyzickému výkonu, zatímco Uchi-deshi byli ti, kteří měli potenciál k výzkumu esoterických obsahů bojového umění. Staří mistři pak po mnoha letech cvičení zvolili svého následovníka mezi těmi, kteří usilovali o pravé vnitřní učení (Uchi-deshi). Jemu ukázali správný význam pohybů a vysvětlili jejich působení na vlastního ducha, na zdraví a tok Ki. Soto-deshi (vnější žáci) se museli snažit pochopit Kata vlastními silami. To, čemu nerozuměli, změnili podle svého vidění. Tak vzniklo mnoho forem, které se více či méně vzdalovaly od vnitřního učení a fyzické aspekty boje postavily do popředí. Ve správném významu Kata mají všechny pohyby svůj vnitřní význam a sledují nějaký smysl. Většina útočných technik směřuje s přesně dávkovanou silou na vitální body, jsou naladěny na vnitřní náladu a rytmus dechu protivníka a mohou mít ničivé účinky. Pomalé pohyby mají různé psychologické a zdravotní aspekty s hlubokým věděním v pozadí, které není pro nezasvěcené očividné. Národ si toto všechno nemohl vysvětlit, a tak vznikly pojmy Reimyo-Tode a Shimpi-Tode. Jako příklad je možné sledovat dějiny Kata Kushanku. Když Koshokun (čínský předavatel Kata) přišel do Okinawy, učil svou variantu Kushanku, která byla pro Okinawany, zvyklé na sílu, plná nepochopitelných pozadí Chi-kung. Tato forma učila, zcela v protikladu k pojetí Okinawanů, důvěřovat jiné síle v člověku (Ki), aby porazil svého protivníka. Sakugawa, žák Kushanku toto nemohl pochopit a přenesl na formu svůj obvyklý fyzický koncept. Ale Kushanku udělal svým Uchi-deshi Yara, který díky svému čínskému vzdělání našel přístup k vnitřnímu učení. Tak se začaly rozvíjet dvě linie - Uchi prostřednictvím Yara, Kyan, Nagamine a linie Soto Kushanku-Kata prostřednictvím Sakugawa, Matsumura, Itosu atd., která tvořila zase své odnože. Dnešní sportovní systémy karate jsou přinejmenším linie Soto a neobsahují žádné vnitřní aspekty. Vyučují změněné Kata Bunkai, které je upraveno na sportovní užití technik. Tyto formy Bunkai byly založeny jako čisté formální aspekty boje, čímž techniky ztratily svůj vnitřní význam. Bez obnovených hluboce sahajících úvah nevedou ke skutečnému pochopení bojového umění. Jak už bylo zmíněno, existovali v klasických okinawských bojových uměních dva dědicové mistra: vnitřní žák (Uchi-deshi) a vnější žák (Soto-deshi). Pro veřejnost byl Soto-deshi vždy jediným viditelným následníkem. Jemu patřilo uznání lidí a sláva veřejnosti. On zastupoval styl směřující na venek, tedy technické aspekty bojového umění. Skutečným dědicem stylu byl Uchi-deshi, kterému mistr prozradil pozadí bojového umění. Stal se tak opatrovníkem esoterického učení stylu, zůstával téměř stále v pozadí a veřejnosti byl znám jen zřídka. Správnou výukou Kata mohou být opticky neviditelné pohyby účinné ve vysoké míře. Takto mohou vést např. obranné techniky k těžkým zraněním, když jsou zasaženy určité vitální body (Tsubo), které leží na akupunkturních meridianech. Ostatní pohyby v Kata jsou zamýšleny k tomu, aby takové účinky neutralizovaly. Mají nabít nebo uvolnit centra energie cvičícího různými koncentračními nebo dechovými metodami. Často jsou to pohyby, které se zdají z čistě sportovního pohledu neužitečné, a proto nenacházejí užití v méně fundovaných liniích Soto.

Okinawa-te
Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo pak ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění bylo ovšem v protikladu k dnešnímu karate čistá metoda sebeobrany a odlišovala se značně od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu aj.). Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní stupeň, přičemž všechno spektakulární bylo považováno za riziko (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, jsou nového data a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku). Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku. Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojovný smysl techniky nebyl v zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení (Ikken-hissatsu). Techniky, které se dnes vyskytují v klasických Kata, mohou být pochopeny, jen když jsou sledovány z tohoto pohledu. Mnohé z nich není třeba v utkání používat, a to vedlo k tomu, že byly rozvíjeny v moderním Karate čisté tělesné techniky (Shosa), které měnili celkovou strukturu starého umění. Zatímco je dnešní trénink techniky uspořádán tak, aby bylo docíleno “bodu”, zajímalo mistry Okinawa-te jen málo, zda mohli svého protivníka zasáhnout. Mnohem důležitější bylo neutralizovat sílu v technice protivníka a jeho útok přežít. Protivník útočil s meči nebo jinými nebezpečnými zbraněmi a byl většinou osvědčený válečník v boji (Samuraj). Okinawané měli jen prázdné ruce nebo nástroje užívané k práci. Každá snaha ve cvičení sebeobrany měla tedy za cíl rozvíjet samotné smrtelné techniky a na druhé straně nebýt zasažen zbraněmi útočníka, nebo tělo zpevnit tak, že mohlo ve zdraví přestát i silné údery. Tyto aspekty cvičení jsou pro sebeobranu nezbytné, zatímco pro sportovní soutěž, ve které jde o body, se posunují do pozadí. V sebeobraně není žádný vítěz na druhém místě. Další technický rozdíl od dnešního sportu je v zacházení se vzdáleností. V dnešním závodním Karate jsou všeobecně akceptovány distance, které jsou pro sebeobranu nezpůsobilé. V Okinawa-te byly vyučovány techniky blízkého boje, polodlouhé vzdálenosti, které se dnes používají, nezaručují žádné rozhodující techniky. Přesto nebyly tyto bojovné aspekty jediným obsahem starého bojového umění. Když chceme tomuto skutečně porozumět, musíme pochopit původní smysl (Shimeijurasan)) každé techniky. Bez rozvoje skutečných technik a pochopení jejich širokého obsahu ztrácí Karate svoji výchovnou hodnotu. V okinawském Karate byly Kata vždy považovány za srdce bojového umění a Makiwara za jeho duši. Hluboké studium Kata dává objasnění vnitřního významu techniky (kontrola dýchání, vitální energie a ducha) a jejich bojového užívání. Makiwara slouží k tomu, aby tato technika byla rozvíjena k smrtící zbrani tím, že učí přenášet tok vitální energie (Ki) účinně na cíl. Když jedno z toho chybí, stává se bojové umění čistou tělesnou technikou.

Shorin-ryu
Shorin-ryu je nadřazený pojem pro okinawská bojová umění. Označuje obvzláště ty směry, jejichž typickým znakem jsou rychlé pohyby a plynulé kombinace. Jeho vznik je ovlivněn čínskými vnějšími směry (Shaolin). Nejvýznamnějšími jsou Shuri-te a Tomari-te. Shuri-te “Shuri-te” znamená doslova “ruka ze Shuri” (Shuri - město na Okinawě). Tak byly nazvány zcela všeobecně bojové systémy, které byly vyučovány mistry tohoto města. Prvním mistrem tohoto umění byl Sakugawa (1733 - 1815). Tomari-te “Tomari-te” znamená “ruka z Tomari” (Tomari je taktéž okinawské město) a bylo vyučováno mistry ve školách v Tomari. Prvním významným jménem je Kosaku Matsumora (1829 - 1898). Předci Shorin

Kushanku
S tímto jménem je neoddělitelně spjat vznik okinawského Shorin-ryu. Kushanku byl čínským expertem bojového umění (jeden z největších své doby), který do Okinawy přišel pravděpodobně v roce 1761 jako vyslanec čínského císaře Ming. Ve městě Naha, kde žil, se setkal s mistrem Tode, Sakugawou, který se stal jeho žákem a byl od něj 6 let vyučován. Vyučoval ho své Kata, ve kterých byl skrytě obsažen jeho veškerý bojový styl. Avšak původní Kushanku-Kata byla Sakugawou změněna, což vedlo později k založení více variant odvozených z formy Sakugawa. Oficiálním následníkem (Uchi-deshi) Kushanku na Okinawě byl Yara, který cvičil původní variantu Kushanku a předal ji dále.

Shionja
Byl dalším čínským expertem bojového umění, který přišel v 17. století do Okinawy. Měl velký vliv na směr Tomari a zanechal znatelné stopy čínských technik ve škole Matsumora z Tomari.

“Karate” Sakugawa
Jeden z prvních známých okinawských expertů bojového umění velkého významu byl Sakugawa Shungo, také zván “Karate (Tode) Sakugawa”. Studium okinawského Tode a Kobudo začal pod vedením mnicha Takahara Peichin, který Tode spojil s různými formami meditace. Sakugawa byl ve 23 letech považován za pokročilého žáka bojových umění a byl na Okinawě znám. Po smrti svého mistra pokračoval ve studiu u mistra Kushanku a později zdokonaloval svoje umění i v Číně. Sakugawa byl učitelem, který kladl důraz na tradiční obsahy bojových umění a odmítal všechny druhy specializace. Byl zakladatel okinawského Dojokun (Pravidla chování v Karate).

Sokon Matsumura
Byl nejvýznamnějším okinawským mistrem Karate další generace. Narodil se pravděpodobně v roce 1792 v Shuri. Již od deseti let byl vyučován mistrem Sakugawou a rychle se rozvíjel ve vynikajícího experta bojových umění, který se stal svými činy na Okinawě legendou. Od svého krále obdržel titul “Bushi” (Samuraj). V té době nebylo ještě okinawské Karate systematizováno a bylo odkázáno výhradně na interpretace jednotlivých mistrů, kteří své znalosti předávali žákům. Umění, které mistr vyučoval, neslo jeho jméno. Sokon Matsumura pojmenoval svůj styl poprvé Shorin-ryu Gokoku-an Karate. Jeho škola byla jednou z nejvýznamnějších a téměř všichni důležití mistři další generace s ní byli spjati. Ve škole Matsumura byly sloučeny Shuri-te a Tomari-te a od té doby již mezi těmito systémy nebylo žádné ohraničení.

Yasutsune Itosu
Byl jedním z největších Meijin (velkých mistrů) okinawských bojových umění (1830 - 1916). V 16 letech se stal žákem mistra Matsumury. Během doby se vyvinul v neporazitelného bojovníka. Jeho poslední utkání bylo v 75 letech proti jednomu významnému japonskému šampiónovi Juda. Japonci stále chtěli odhalit tajemství kolem okinawského umění, což byl důvod pro trvalá vyzvání okinawských škol. Ta však zůstávala bez odpovědi, a tak Japonci vyvinuli tlak na okinawské správní orgány, které byly nuceny se obrátit na mistry Okinawa-te a požádat je o souhlas s bojem. Mistr Itosu nakonec výzvu přijal. Když před japonského bojovníka předstoupil 75-letý stařec, považoval to pod svoji důstojnost. Itosu shromáždil svoji školu a řekl žákům: “Dnes budete moci vidět Karate ve skutečném boji. Ukáži Japoncům, že Karate může být strašnou zbraní.” Boj trval jen několik sekund. Když Japonec poprvé zaútočil, provedl mistr Tsuki (úder pěstí) a Judoka padl v bezvědomí k zemi. Poté provedl techniku Kuatsu (znovuoživovací) a přivedl ho k životu. Přítomným řekl: “Dnes jste viděli, co může Karate způsobit. Nemělo by se nikdy užívat za tímto účelem, neboť Karate je zamýšleno jen pro bezvýchodné situace. Zanechte toho s dnešním bojem a vždy si na to vzpomeňte.” Nejvýznamnějším přínosem mistra Itosu byly jeho Kata. Řekl: “Karate je způsob života, cesta, jak dospět k absolutní bezpečnosti a nebojácnosti.” Shorin- ryu v Japonsku Začátek vývoje japonského karate je spjat s jedním jménem, se jménem člověka, kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce moderního karate: Gichin Funakoshi Narodil se roku 1868 na Okinawě. V dětství bydlel u svého dědečka Gifu, který byl známý konfucianský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do. V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu, se kterým se bavili i o filozofických aspektech bojového umění. Funakoshi se stal učitelem na vyšší škole v Naha, kde v roce 1901/1902 vedl demonstraci karate u příležitosti návštěvy japonského školního komisaře, jehož zpráva přiměla ministerstvo kultury k zavedení karate jako součásti učebního plánu na okinawských školách. V následujících letech docházelo k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými osobnostmi a okinawským karate, ve kterém Funakoshi začínal hrát stále významnější roli. Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1916 uspořádal demonstraci karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. Okinawští mistři začali ztrácet kontrolu nad svým uměním. V roce 1922 byl Funakoshi vybrán, aby představil karate v Japonsku. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské kultuře). Měl Japoncům splnit jejich 300 let staré přání - uvolnit tajemství starého okinawského Tode. Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Karate-do. Jeho začátky v Japonsku byly velmi těžké. Přes den si vydělával příležitostnou prací a večer učil své první žáky. V roce 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě a poté následovaly další školy a univerzity. Během krátké doby vzbudil pozornost četných prominentních kruhů japonského Budo, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano - zakladatele juda. Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká se, že mistr Funakoshi poté, co Kano roku 1938 zemřel, se každé ráno na počest velkého mistra poklonil směrem ke Kodokanu. Kanova opatření všechno zmodernizovat velmi ovlivnila Funakoshiho tradiční pojetí bojových umění. Velmi nadšen byl například Kanovou stupnicí danů. Cesta mistra Funakoshiho nakonec vedla k založení jím nezamýšleného stylu Shotokan. Ve 30. letech se bojové umění velmi rozšířilo a poptávka po učitelích byla velká. Mnoho mužů přicházelo z Okinawy do Japonska, ale jen málo z nich byli učitelé karate. Otvírali Dojo a učili žáky v technice uličního boje, porušovali veškeré zásady karate, což vedlo k tomu, že karate získalo velmi špatnou pověst. Funakoshiho soukromé dojo se však těšilo dobré pověsti i v nejvyšších kruzích Tokya, neboť své žáky si pečlivě vybíral. Dbal neustále na to, aby oslovoval i duchovní vrstvy Tokya, a proto byly mezi jeho žáky mnozí, kteří zvládali toto umění i po vnitřní (duchovní) stránce. Funakoshi zemřel 26. dubna 1957. Ke konci života sestavil 20 pravidel (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval.

Shoto Nijukun
Karate začíná respektem a končí respektem.
V karate se nedělá první pohyb.
Karate je pomocníkem spravedlnosti.
Poznej nejprve sám sebe, teprve potom toho druhého.
Intuice je důležitější než technika.
Nauč se kontrolovat svého ducha a pak ho osvoboď.
Neštěstí se stává vždy z nepozornosti.
Nevěř, že se karate odehrává jenom v doju.
Cvičit karate znamená pracovat celý dlouhý život, v tom neexistují hranice.
Spoj svůj každodenní život s karate, pak najdeš “myo”.
Opravdové karate je jako horká voda, která chladne, když ji stále neohříváš.
Nemysli na výhru, ale přemýšlej o tom, jak neprohraješ.
Změň svoji obranu vůči nepříteli.
Boj odpovídá vždy tvé schopnosti zacházet s keyo (nehlídaný) a jitsu (hlídaný).
Představ se svou ruku a nohu jako meč.
Když opustíš místo, kde jsi doma, děláš si četné nepřátele, takové chování ti přináší mrzutosti.
Začátečníci musí zvládnout všechny úkony bez vlastního úsudku, teprve potom dosáhnou přirozeného stavu.
Kata musejí být prováděna korektně, ve skutečném boji je tomu naopak.
Tvrdé a měkké, napětí a uvolnění, pomalu a rychle - všechno ve spojení se správným dýcháním.
Vzpomeň si a mysli vždy na “kufu” - žij těmito předpisy po celý den.

Shoto - základní pojem
Shoto znamená v překladu “šumění pinií”. Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně a stalo se brzy velmi známé. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl.

Základní koncepce stylu SHOTOKAN

Když mistr Funakoshi přišel do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla ovlivnit okinawské karate. Na Okinawě bylo běžné zakládat vlastní styly výběrem metod (kat) z hlavního systému. Nebylo v silách žádného jednotlivce je všechny ovládnout. Každé osobní pojetí však zůstávalo podřízeno hlavnímu systému, pokud však bylo hodnotné, bylo zpět do hlavního systému převzato a uchováno. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata (jedna kata se cvičila i 3 roky, než se přistoupilo k další). Nikdo z mistrů se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se jen doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností. V Japonsku ovšem nešlo vyučovat karate podle starých okinawských vzorů. Do cvičení postupně zařadil další formy kumite a počet kata stanovil na patnáct. Kata specifická pro Shotokan
1. Heian - shodan 9. Bassai - dai
2. Heian - nidan 10. Kanku - dai
3. Heian - sandan 11. Hangetsu
4. Heian - yodan 12. Enpi
5. Heian - godan 13. Jitte
6. Tekki - shodan 14. Jion
7. Tekki - nidan 15. Gankaku
8. Tekki - sandan


V tomto systému použil Heian - Kata k výuce stupňů Kyu a Tekki - kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému. Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka s Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance). Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému. Z velkého množství bodů na tělo (Kyusho) vybral ty, které bývají v kata napadány, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime). Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Tento vliv se do Shotokanu dostal od Sokona Matsumury, který byl na Okinawě válečníkem vysokého řádu a velká osobnost Karate. Vnitřní linie jde přes Azata až k Funakošimu. Na Shorin-ryu a Shorei-ryu je zřetelně vidět čínský vliv.

Závěr
Bohužel v dnešní době je karate ve světě příliš roztříštěné. Je velká řada směrů a mnohé z nich se již příliš vzdálily hlavnímu systému. Existuje však nejméně jeden mistr, který se snaží zachovat hodnotu tradiční karate-do a v souladu s principy je dále rozvinout. Je to mistr Nishiyama. Hidetaka Nishiyama důsledně dbá na dodržování metodiky výuky s důrazem na studium všech principů, které dokáže jasně definovat a přes jeho poměrně vysoký věk i prakticky demonstrovat.


Použitá literatura:
Funakoshi Gichin: KARATEDÓ. Má životní cesta, Naše vojsko, Praha 1994 Lind Werner: Tradice Karate, Comenius, Brno 1996 Fojtík Ivan, Král Pavel, Král Petr: KARATEDÓ, Olympia, Praha 1993 + web www.boskowan.cz 



Copyright © 2012
Karate Příbram
All rights reserved

W3C_HTML_4.01

Dnes je 22. 02. 2018.
Svátek má: Petr
MAPA STRÁNEK